Vodící prvky

Základním vodícím prvkem pro zrakově postiženého je vodící linie. Přirozenou vodící linií jsou v prostoru přirozeně exitující linie, které jsou čitelné hmatem – tedy nášlapem či slepeckou holí. Podle vyhlášky č. 369/2001 se za přirozenou vodící linii považují objekty, jejichž výška je nejméně 300 mm a šířka 400 mm a délka jednotlivých částí 1500 mm. Přerušit přirozené vodicí linie lze nejvýše na vzdálenost 6000 mm. Při delším přerušení musíme vytvořit vodící linii umělou.

Přirozenou vodící linií je například styk stěny domu s chodníkem. V reálu také  rozhraní chodníku a travnaté plochy, protože je to rozdíl hmatově čitelný holí. Není tedy nutná změna výšky. Tohoto rozdílu můžeme použít v zahradě nebo parku, nebezpečný prostor musí být vždy oddělen výrazněji.

Umělá vodicí linie musí být přímá, v interiéru nejméně 300 mm široká, v exteriéru nejméně 400 mm, odbočky a změny směru zřizujeme pokud možno v pravém úhlu a dle vyhlášky na ně musí být upozorněno přerušením vodící linie hladkou plochou v šířce vodící linie. Umělá vodící linie musí navazovat na linii přirozenou. V okruhu minimálně 800 mm nesmí být žádné překážky.

Signálním pásem označujeme orientačně důležitá místa. Zároveň může nevidomého vést stejně jako vodící linie. Používá se například v místech vstupu do vozidel hromadné dopravy, k označování přechodů pro chodce apod. Musí mít šířku 800 až 1000 mm a výrazně odlišnou strukturu a charakter povrchu odlišující se od okolí; musí být vnímatelný slepeckou holí a nášlapem při dodržení barevného kontrastu vůči okolí. Signální pás musí být ukončen u přirozené nebo umělé vodicí linie.

Varovný pás musí mít šířku 400 mm a výrazně odlišnou strukturu a charakter povrchu odlišující se od okolí; musí být vnímatelný slepeckou holí a nášlapem při dodržení barevného kontrastu vůči okolí. Varovným pásem označujeme nebezpečná místa. Označují se jím především okraje nástupišť a nástupních ostrůvků, místa přechodu přes komunikaci a pod.
 

V zahradě nebo parku je přirozeně čitelný rozdíl povrchu dlážděné cesty a trávníku. Není tedy nutné vést po celé délce parkových cest umělou vodící linii. Je ale vhodné okraj cesty zvýraznit jiným druhem dlažby – jiný formát, u mlatových cest pak dvěma řadami kamenných kostek apod.

Na zajímavé prvky, lavičky nebo odbočky cest by mělo být v povrchu také upozorněno., a to nejlépe pásem o šířce 400 mm. Je dobré odlišit materiál pruhů, které v parku upozorňují na lavičky a další zajímavosti od varovných pásů v případech, kdy může hrozit nebezpečí (přechody přes komunikace). Důležité varovné pásy by měly být vždy zhotoveny z tzv. slepecké dlažby tak, aby byla signalizace nebezpečí opravdu jednoznačná. Je také velmi vhodné sjednotit materiály použité pro varovné pásy u přechodů přes komunikace v celém městě nebo alespoň jeho části tak, aby se zvýšila jednoznačnost jejich významu.

Základním požadavkem vodící linie je, aby byla rozeznatelná slepeckou holí, tedy musí mít buď jinou strukturu povrchu, nebo vydávat při poklepu zcela jiný zvuk,případně obojí, a snadno viditelná, tedy barevně kontrastní. Barevný kontrast je nezbytný především u varovného pásu. Není tedy přípustné, aby byl varovný pás ve stejném odstínu šedé, jako okolní dlažba. Nejlepší je použití bílé nebo téměř černé barvy slepeckých dlaždic při šedé barvě ostatní plochy. Nutnost barevného kontrastu vodících, signálních a varovných pásů je zakotvena přímo ve vyhlášce. Výjimka může být uplatněna pouze v památkově chráněných zónách. Bohužel, v našich podmínkách se požadavek barevného kontrastu prakticky nikde nedodržuje.

K vytvoření umělé vodící linie můžeme použít různé materiály. Nejjednodušší a nejčastější je použití speciálních slepeckých dlaždic. To je vhodné především pro městské prostory. V parcích a především speciálních zahradách můžeme využít fantazii.

Betonových slepeckých dlaždic existuje několik druhů. Jak je správně používat tak, aby byly opravdu čitelné pro nevidomé, uvádí Metodické poznámky k vytváření podmínek pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých lidí od Viktora Dudra a Petra Lněničky. Autoři uvádí, že pro zhotovování varovných a signálních pásů se používá slepecká dlažba s výstupky tvaru komolého kužele. Slepecká dlažba s nepravidelnými výstupky se používá ve styku s mozaikou, pás je nutné lemovat hladkou plochou. Pro umělé vodicí linie se používá dlažba s podélnými drážkami. Tato pravidla respektuje i většina evropských zemí. V našich podmínkách běžné použití jednoho druhu dlažby s výstupky jak na vodící, tak i signální a varovné pásy není  vhodné.

Základním požadavkem je dostatečná rozdílnost od povrchu komunikace. Existuje mnoho variant, ať již cihly - zvonivky v mlatovém či asfaltovém povrchu, kamenná mozaika a litý beton, mlat či asfalt, ale i velkoformátová betonová dlažba. Také plastové dlaždice, zvláště ty z recyklovaného drceného plastu je vhodné použít. Mají zcela jiný zvuk. Výborné je použití těchto dlaždic při tvorbě bezbariérových přechodů přes komunikace, protože jsou zcela bezpečné i pro vozíčkáře, pro něž je jízda přes varovný pás ze strukturovaných dlaždic nepříjemná. V kombinaci se sklonem nájezdu může docházet i k nebezpečným situacím.

Zajímavé jsou i dřevěné dlaždice, pás oblázků či hrubého štěrku, štěpky, borky a pod. Poslední jmenované používáme pouze při okraji komunikace, tedy tak, aby se nestaly zároveň překážkou.

Při tvorbě umělých vodících linií je důležité, aby byla jedna linie z jednoho druhu materiálu, není tedy přípustné střídat třeba dlaždice s kuželovitými výstupky a rovnými pruhy v rámci jednoho varovného pásu, také směr pruhů na dlažbě by měl být dodržen a ne náhodně měněn. Tyto chyby, které vznikají při realizaci, zbytečně matou postiženého. Je také potřeba dodržet rovné ohraničení vodícího prvku. Při střídavé vazbě dlažby musí tedy dojít k půlení dlaždic!

Jako vodící linii lze použít i vodící tyč (25 nad povrchem), většinou jako součást zábradlí či zídky (ve volném prostoru by byla překážkou pro ostatní).

Prvky zahrad pro tělesně postižené  najdete zde.