Překonávání terénu

Základním bezbariérovým prvkem pro překonávání výškových rozdílů je rampa. Minimální šířka rampy je 1300 mm, délka rampy při sklonu 1:12 je max. 9000 mm. (Britové dokonce považují tento sklon za maximální a doporučují používat spíše 1:15.) V případě nutnosti delší rampy rameno vždy po 9 metrech přerušíme podestou o délce 1500mm. Minimální volný prostor na konci rampy je 1500 mm. (Britská literatura uvádí umístění podesty max. po 30 metrech u sklonu rampy 1:20, po 10 m u rampy sklonu 1:15, minimální délka podesty je zde stanovena na 1,8m) Na nástup i podesty musí být upozorněno varovným pásem o šířce 60 mm.

Výjimečně může být u ramp kratších než 3 m sklon 1:8.

Povrch rampy musí mít protiskluzovou úpravu.

Rampa by měla být opatřena madlem ve výšce 900 mm (v případě ohrožení pádem z větší výšky je madlo ve výšce 1100 mm). Tvar madla musí vycházet z ergonomických poznatků, ve venkovním prostředí by mělo být protiskluzové.

Madlo musí mít vodící tyč ve výši 300 mm (zabraňuje sjetí koleček vozíku z rampy).

Dle vyhlášky č. 369/2001 Sb. Musí madlo přesahovat začátek a konec rampy o 15 cm. Vhodnější, a mnohem bezpečnější, je přesah 30 až 40 cm. Zábradlí musí být vždy zakončeno tak, aby nemohlo způsobit zranění. Vhodné je tedy jeho zakulacení či stočení dolů.

Pokud je rampou překonáván rozdíl do 25 cm není nutné vytvářet zábradlí, ale postačí vytvoření boční zarážky ve výši 10 - 15 cm.

>Schodiště je velmi častým a běžným způsobem překonávání terénních rozdílů. Ale je také jednou z největších bariér, a to nejen pro vozíčkáře, ale i pro lidi těžce chodící i osoby s postižením zraku. Přesto se mu často nelze vyhnout. Proto je třeba vytvářet schodiště tak, aby bylo co nejpohodlnější pro osoby zdravé i pro ty, které mají určitá pohybová omezení, ale chůzi po schodech ji tato omezení umožňují.

>Jestliže je schodiště řádně označené, zábradlí začíná i končí v dostatečné vzdálenosti před nebo za začátkem schodů (cca 45 cm), není obecně pro osoby s postižením zraku překážkou. Vyjdou ho bez problému, pokud jsou schody stejně vysoké a netočí/ nelomí se, což jim ztěžuje orientaci. Někdy jsou schody schůdnější než špatně provedená rampa.

Základní vzorec pro výpočet rozměrů schodišťového stupně vyplývá z průměrné délky kroku dospělého člověka, tedy 63 cm.

2h + b = 63 cm

kde h je výška stupně a b je jeho šířka. Optimální je, pokud u vypočteného stupně navíc platí i

b - h = 12.

Vhodný sklon schodišťového ramene je od 10°do 30°.

Důležitý je tvar stupně, kdy by nášlapná plocha neměla přesahovat podstupnici. Při větším přesahu totiž může snadno dojít k zadrhnutí špičky a tedy snadno ke zranění nebo i pádu.

Podesta má být minimálně tak široká jako schodišťové rameno plus 100 mm.

Před schodištěm by měl být zhotoven  varovný pás o šířce 600 mm, první a poslední schodišťový stupeň musí být výrazně kontrastně rozpoznatelný od okolí.

Zábradlí by mělo být ve výši cca 85 cm. Druhé zábradlí může být ve výši 75 cm pro osoby nižšího vzrůstu apod. Minimální vzdálenost od zdi 5 cm. Stěny by neměly být abrazivní, např. osoby s narušenou jemnou motorikou si mohou ruku o stěnu odřít. Při konstrukci zábradlí by se mělo předcházet zachytávání oděvů za jejich předsunuté části.

Tvar zábradlí by měl být ergonomický bez ostrých úhlů, nejlépe kruhový nebo oválný o průměru 35 – 45 mm. Ruka by neměla narazit na opěrné části zábradlí, což může působit rušivě nebo bolestivě. Na zadní straně zábradlí se může umístit popisek v Braillově písmu.

Osvědčila se nekorodující kovová zábradlí potažená kontrastním barevným plastem, neboť na nich nejsou tolik znát teplotní rozdíly a navíc usnadňují orientaci slabozrakých. U starších a neošetřovaných dřevěných zábradlí hrozí poranění. Použití lan nebo řetězů jako zábradlí je sice možné, ale rozhodně neposkytují potřebnou stabilitu.

 

Objekty se schodišti můžeme zpřístupnit vozíčkářům hned dvěma způsoby. První a obecně více vhodnou je použití výtahu. To je však mnohdy ve venkovním prostředí velmi problematické. Přesto zmiňme některé základní parametry:

-          dveře výtahové kabiny musí mít automatické otevírání a minimální světlou šířku 80 cm.

-          ovládací prvky musí být umístěny v dosahu vozíčkáře, tedy 80 - 100 cm nad zemí a musí mít zařízení čitelná hmatem.

-          příjezd výtahu musí mít zvukovou signalizaci.

-          kabina výtahu má mít minimálně 110 x 140 cm (platí pro nově budované výtahy).

-          ideální je, pokud jsou ovládací prvky uvnitř výtahu umístěny na madlu, jinak by měly být nejvýše 80 cm nad zemí a 60 cm vzdáleny ode dveří.

Další možností je využití šikmé schodišťové plošiny, což se zdá mnohdy vhodným řešením. Není to však tak jednoznačné. Prvním problémem pro uživatele je, jak nalézt osobu, která má od plošiny klíče. Lze to částečně vyřešit umístěním zvonku, v lepším případě společně s domácím telefonem. I tak ne vždy je osoba s klíčem „na drátě“ a při použití plošiny např. v městském parku je vůbec problematické dát povinnost někomu, kdo by měl hlídat, zda náhodou není plošina potřebná, a byl v dosahu jak zvonku, tak plošiny.

Další nevýhodou je snadná přístupnost plošiny vandalům.

Nepohodlné je i samostatné používání plošiny vozíčkářem. Mnohdy je plocha pro vozík velmi malá a to způsobuje ztížené najíždění na plošinu. Jízda na plošině je sama o sobě velmi stresující záležitostí, u některých typů plošin (a to i přesto, že prošly potřebnými testy) hrozí i přepadnutí či vypadnutí vozíčkáře z plošiny.

V neposlední řadě náklady na zakoupení, instalaci a provoz plošiny jsou velmi vysoké.

Z výše uvedených důvodů není použití plošin v prostoru veřejné zeleně vhodné.

Mezi výtahy a šikmou schodišťovou plošinou stojí hydraulické vertikální plošiny. Jejich montáž je mnohem snadnější a levnější než u klasického výtahu. Omezení bývá u výšky zdvihu. Také poškození vandaly se nevyhneme.


Prostorové požadavky pro pohyb osob najdete zde.

Prvky zahrad prohandicapované  najdete zde.