Prvky  bezbariérových zahrad

Vyvýšené záhony

Vyvýšené záhony u hotelu Coronado, San FranciscoVyvýšené záhony umožňují bližší kontakt s rostlinami jak lidem na vozíku, tak osobám s postižením zraku. Jsou vhodné i pro seniory, kteří se při jejich ošetřování nemusí namáhavě ohýbat. A v neposlední řadě je vyvýšený záhon zajímavý i pro děti, jimž umožňuje pozorovat rostliny detailně a v jiném úhlu pohledu.

V zásadě jsou dva typy vyvýšených záhonů. První a běžněji používaný je záhon s rovnou stěnou, druhý je záhon s výklenkem pro kolena, vhodný pro vozíčkáře, ale náročnější na závlahu. Tento typ nachází uplatnění především  při zahradní terapii a v soukromých zahradách vozíčkářů, případně v intenzivně udržovaných speciálních zahradách. Některé typy mají dokonce pouze formu stolů, na nichž je umístěn záhon.


Tradičním materiálem pro stavbu vyvýšených záhonů je v našich podmínkách kámen nebo betonové prefabrikáty. V USA je na druhou stranu nejoblíbenějším materiálem dřevo, které je levné a snadno dostupné. Nevýhodou je však jeho krátká trvanlivost. 

Dalším z vhodných materiálů jsou cihly, samozřejmě cihly určené pro venkovní podmínky, tedy zvonivky.

Objevují se i zděné zídky s obkladem nebo  s omítkou, stěny z litého či z pohledového betonu a další.

Při konstrukci vyvýšených záhonů nesmíme zapomínat na odvod vody – drenáže, případně hydroizolaci. Také skladba vrstev v samostatně stojícím záhonu má svá specifika. Důležitá je propustná drenážní vrstva tvořená ze štěrku či jiného vhodného materiálu oddělená separační geotextilií. Na ní pak vegetační vrstva substrátu odpovídající požadavkům použitých rostlin. Je doporučováno použití substrátu pro intenzivní střešní zahrady, různých kůrových substrátů apod. Základním požadavkem je schopnost udržet dostatek vody a živin pro bezproblémový růst rostlin.

Vyvýšený záhon může stát samostatně, nebo být součástí např. opěrných zídek či budovy. Jeho tvar může být jednoduchý, ale i složený z více tvarů. Důležité však je, aby nedocházelo k matení a dezorientaci návštěvníků. Poměrně časté uspořádání záhonů do spirály není příliš vhodné právě z tohoto důvodu. Zrakově postižení v takto uspořádané zahradě po určité době ztrácí orientaci a připadají si jako v bludišti. Vozíčkáři zase pociťují omezenost v úzkém prostoru, nemohou se otočit (pouze na vyhrazených místech). Tyto nepříjemné pocity omezují funkčnost zahrady v tom smyslu, že si zde postižený neodpočine. Ani naučná a informační hodnota prostoru nemůže vyvážit stres spojený s pobytem v zahradě, což jednoduše způsobí to, že ji postižený znovu nenavštíví.

Základní výška záhonu je 80 cm. Pro vozíčkáře se výška může pohybovat v rozmezí 45 cm do 90 cm. Pokud chceme vytvořit výklenek pro nohy, počítáme s podjezdovou výškou 70 cm. Výklenek by měl být hluboký 45 - 50 cm. í. 

U záhonů pro zahradní terapii či záhonů pro seniory je vhodná výška záhonu cca 60cm v tom případě, kdy umožníme obsluhu záhonu v sedě na jeho okraji (musíme tedy počítat i s vytvořením sedací plochy po obvodu záhonu). Takto vytvořené záhony jsou velice pohodlné i pro seniory v jejich soukromých zahradách.

Výšku záhonů v naučných a slepeckých zahradách odvozujeme i podle výšky použitých rostlin tak, že jejich nejzajímavější část (např. květy) by měla být umístěna v optimální výšce (80 – 120 cm). To znamená, že při použití vysokých trvalek, trav a keřů budou rostliny vysazeny v úrovni terénu, pouze za vyvýšeným obrubníkem. U těchto záhonů je třeba ve výšce 80 cm umístit vodící madlo, nejlépe kovové a zakulacené tak, aby byl umožněno bezpečné a pohodlné vnímání zahrady zrakově postiženým.

Šířku záhonu odvozujeme od dosahové vzdálenosti. Při záhonu s výklenkem můžeme počítat šířku jednostranného záhonu max. 70 cm, bez vytvoření výklenku pro nohy vozíčkáře či umožnění sezení je maximální šířka 50 cm. U záhonu s přístupem z obou stran se šířka násobí dvěma. Délka záhonu není v podstatě ničím omezená. Odvíjí se od způsobu využívání. Pro zahradní terapii osob bez postižení zraku se doporučují spíše menší záhony základního rozměru 100 x 220 cm.

Nesmíme zapomínat i na šířku komunikace mezi vyvýšenými záhony tak, aby byl umožněn nejen pohodlný průjezd vozíkem, ale i jeho otočení či natočení k záhonu. Optimální je tedy šířka 180 lépe 200 cm tak, aby byl dodržen požadavek na minimální manipulační prostor.

Vyvýšené záhony nachází uplatnění ve všech formách bezbariérových zahrad. Přibližují všem, bez rozdílu, krásu rostlin, ale také možnost poznávat neživý materiál (štěrk, oblázky, různé druhy hornin), nebo se bez problémů a bezpečně dotknout třeba vodní hladiny ve vyvýšeném jezírku.

 
Záhony v nádobách

Záhony v nádobách, v podstatě v květináčích či truhlících, jsou velmi vhodné pro obsluhu zdravotně postiženými. Díky příhodnému umístění a menší velikosti nekladou na pěstitele příliš vysoké nároky. U zrakově postižených nastává další výhoda v tom, že v jedné nádobě pěstují jeden druh rostlin a mohou je tedy mnohem snadněji ošetřovat. Velkou nevýhodou mobilní zeleně jsou však nároky na zálivku. Malý objem zeminy v nádobách způsobuje rychlé vysychání, pravidelná závlaha je tedy nezbytná. A právě problém s dopravou vody do nádob je největším omezením pro použití tohoto druhu zeleně.

Květináče a závěsné koše můžeme tedy použít především na balkonech a terasách, v rodinných zahradách či malých objektech. Používáme raději nádoby většího obsahu kvůli rychlému vysychání malého množství zeminy. Vhodné je použití i některých druhů automatických zavlažovacích systémů.

Rostliny v nádobách můžeme velmi dobře uplatnit i ve speciálních zahradách pro nevidomé, kdy se jednotlivě umístěné rostliny lépe poznávají hmatem. Také zde můžeme umístit rostliny, na které bychom chtěli zvlášť upozornit, či druhy, které jsou velice zajímavé, ale v našich podmínkách nepřezimují. S nádobami je však můžeme snadno zazimovat.

Nádoby se dobře uplatňují i při zahradní terapii, a to především u těžce zdravotně postižených či u dětí.

 Vertikální zahrady

Pro zdravotně postižené jsou doporučovány i tzv. vertikální zahrady, tedy popínavé rostliny umístěné na konstrukci. Tím se obohacuje sortiment použitých druhů rostlin, které jsou dostupné nevidomým. I pro vozíčkáře je tento způsob vhodný díky bezproblémové dosahovosti vertikální konstrukce. Rostliny ke konstrukcím je třeba umisťovat do nádob, nebo je ohraničit obrubníkem, aby nedocházelo k jejich sešlapávání či přejíždění vozíkem.

Zajímavé je i kombinování vyvýšených záhonů a vertikálních konstrukcí. Tato kombinace je vhodná při zahradní terapii a pro soukromé zahrady vozíčkářů. Je vhodné umístit vertikální konstrukci tak, aby ji vozíčkář mohl případně podjet.

Vertikálním záhonem však nemusí být pouze pergola. Mohou to být různé sestavy z truhlíků nebo speciálně vytvořené nádoby. Vertikální záhon může být i speciální konstrukce vyplněná zeminou, která je v ní fixována (černá folie, geotextilie + pletivo nebo laťková mříž). Do stěny se proříznou otvory, do nichž se zasadí rostliny. Tento způsob je vhodný zejména pro kvetoucí letničky nebo kuchyňské bylinky, jahody a pod. Hodí se především do soukromých zahrad, a v kombinaci s automatickou závlahou je velmi vhodný i pro těžce pohybově postižené.

 

 Mobiliář

Kombinace vyvýšených záhonů s lavičkou, bydlení pro seniory, BerlinMobiliář je neodmyslitelnou součástí každé zahrady, parku, veřejného prostoru. V místech určených pro starší či handicapované osoby, nebo tam, kde předpokládáme jejich častý pobyt, je nezbytně nutné přizpůsobit právě mobiliář jejich potřebám.

Vzhledem k osobám starším a těžce chodícím je vhodné používat lavičky s opěrou zad i rukou (opěrky rukou usnadňují vstávání). Sedací výška by měla být by měla být 50 cm, což sice mírně omezuje pohodlí sezení, ale usnadňuje vstávání. Možné je použít i lavičky o výšce sedu 45 cm, které jsou pohodlnější pro delší sezení, zde jsou již opěrky rukou opravdu nezbytné.

Součástí posezení často bývají i stoly nebo pulty. Ty je vhodné přizpůsobit charakteru postiženým. Pro vozíčkáře je nutné dodržovat podjezdnou výšku stolu 72 - 75 cm. Vozíčkář musí mít dostatek prostoru pro nohy. U stabilních stolů ve slepecké zahradě je vhodné na ně upozornit změnou povrchu, nejčastěji jejich obrysem v dlažbě.

Při umisťování laviček a odpadkových košů musíme brát v potaz osoby s postižením zraku.  Právě proto je vhodné umístit lavičky a odpadkové koše ve výklencích. Je třeba myslet na vytvoření umělé vodící linie před výklenkem. Prostor s lavičkou musí být dostatečně velký, aby slepec nevědomky neohrožoval nohy sedících slepeckou holí, nebo aby o ně slabozraký dokonce nezakopl. Mezi umělou vodící linií a nohami sedících by mělo být ochranné pásmo min. 10 cm. Ve výklenku je třeba počítat i na místo pro vozík vedle lavičky.

Bývá doporučováno umístit lavičku na vyvýšeninu, jakýsi soklík, který pro nevidomého vytvoří vodící linii. U tohoto způsobu se však hned vynoří dva problémy. Za prvé se neúměrně zvedne výška sedací plochy (je tedy nutné snížit konstrukci lavičky), za druhé je třeba, aby soklík nevyčníval před lavičku, která by se stala těžce přístupnou pro starší a těžce chodící osoby. Nehledě na to, že nohy sedících osob zůstávají překážkou pro nevidomé, a naopak jsou ohrožovány případným pohybem slepecké hole. A právě z těchto důvodů není vyvyšování laviček příliš vhodné. Pokud ale opravdu nemáme místo na výklenky, stačí vést kolem laviček umělou vodící linii, a to ne těsně u lavičky, ale až za prostorem vyhrazeným pro nohy.

Speciální úpravu lavičky potřebují vozíčkáři. Tato lavička je bez podpěrek rukou a vedle ní musí být dostatečné místo pro umístění vozíku. Důležitá však je opěrka zad. Tento typ laviček bychom měli umisťovat především do speciálních zahrad či ke hřištím a v areálech přímo pro zdravotně postižené. Vozíčkář, ač se to laicky nezdá, si sezením na lavičce také odpočine od sezení poněkud jiného typu - na vozíku.

Odpadkové koše by měly být umístěny ve výklencích. Pokud to není možné, je třeba na ně v dlažbě upozornit. U odpadkových košů, které nejsou až k zemi, musíme vytvořit na zemi jejich obrys vyvýšeným soklíkem nebo slepeckou dlažbou.

Při umisťování odpadkových košů musíme brát na vědomí i dosahovou vzdálenost vozíčkáře. Koše by tedy měly být vzdáleny maximálně 45 cm od okraje komunikace.

Pítka, picí fontánky a různá podobná zařízení by měla být k dispozici také vozíčkáři. Proto musí být umístěna v jejich dosahu, tedy cca 75 cm nad zemí. Počítáme i s prostorem pro najetí vozíku. Lepší je možnost najetí z boku, tedy podél pítka, kdy můžeme pítko vozíkem částečně podjet. Zde potřebujeme vzdálenost pramene od konstrukce pouze 50 cm. Možnost najetí zepředu není tolik pohodlná, navíc zde potřebujeme vzdálenost 70 cm.

Při dostatečném prostoru je vhodné vytvořit soustavu pítek, nižší pro děti a vozíčkáře a vyšší (cca 100 cm) pro stojící dospělé. Ovládání pítka by mělo být čitelné i pro osoby se zrakovým postižením a umístěné v dosahu osob na vozíku.