Materiály pro tvorbu komunikací

Komunikace musí být sjízdná co nejsnadněji, a to i se základním typem ručního vozíku. Přitom musíme brát v úvahu také osoby těžce chodící, používající hole, chodítka, a dalších ortopedických pomůcek nebo vodícího psa.

Základní podmínkou je užití nekluzkého materiálu, jehož součinitel smykového tření musí být nejméně 0,6, a to i za mokra. U velké části běžně používaných materiálů jsou však hodnoty smykového tření za mokra daleko nižší. Možné je tedy použití takových materiálů, které za sucha splňují minimum 0,6, za mokra pak až 0,3. Pod tuto hodnotu je povrch při chůzi nebezpečný. U ramp a šikmých plošin je potřeba ještě vyšších hodnot součinitele smykového tření. Normy stanovují hodnotu zvýšenou o tg úhlu sklonu plochy, tedy 0,6 + tg a.

Velmi důležitá je i volba materiálu pro vodící linie pro zrakově postižené. Tyto musí být lehce čitelné zrakově postiženými, zároveň však nesmí být překážkou ostatním.

U komunikací je kromě povrchu velmi důležitý i sklon. Veškeré negativní vlastnosti použitých materiálů se s větším  sklonem násobí. To, co může na rovině jen ztěžovat pohyb, na svahu mnohdy znamená až ohrožení (zvláště u vozíčkářů – např. kamenná kostka).

Asfalt - dříve běžně používaný materiál byl v posledních letech v našem prostředí zatlačen na okraj zájmu. Použití asfaltu s sebou nese především jednu velkou nevýhodu, a to, že je jakákoliv pozdější oprava povrchu znatelná. Dalším problémem je rozpouštění některých druhů asfaltového povrchu při vyšší teplotě. Je tedy třeba použít odolnější a kvalitní materiál.

Pro vozíčkáře je asfaltový koberec velmi vhodný. Povrch je dostatečně hladký a přitom není kluzký. Stejně tak je tento povrch vhodný i pro osoby těžce chodící. Asfaltový povrch je vhodný do větších objektů ústavních zahrad a především pro sportovní povrchy hřišť pro vozíčkáře.

Základním předpokladem je vysoká kvalita použitého materiálu, je též potřeba vyhnout se vedení veškerých inženýrských sítí pod asfaltovým povrchem. Tím se vyhneme znehodnocení povrchu v případě opravy.

Zajímavá je také možnost použití probarvovaných asfaltů, a to především pro plochy dětských hřišť pro vozíčkáře.

Součinitel smykového tření pro asfalt je 0,6, u mokrého asfaltu se pohybuje od 0,3 do 0,5.

Beton - litý beton je možné použít buď jako podklad pod některé druhy povrchů, nebo samostatně. Samostatně použitý beton je vhodné povrchově upravit. Zajímavá je úprava pohledového betonu pomocí plastových forem (Pressbeton). Při tomto způsobu můžeme do betonového povrchu zároveň vylisovat i vodící linie a pod. Je však nutné, aby povrch zůstal pohodlný pro vozíčkáře, příliš strukturovaný povrch tedy není vhodný.

Přírodní světlá barva betonu může být problémem v zahradách pro seniory a zrakově postižené. Odraz slunečních paprsků za jasných letních dnů může nepříjemně působit na poškozené oči. Dalším negativum je stejné jako u asfaltu, a tím je těžká opravitelnost poškození plochy při jejím narušení (inženýrské sítě). Litý beton je používán spíše okrajově v menších zahradách.

Součinitel smykového tření pro litý beton je 0,6 za sucha i mokra.

Betonová dlažba - poměrně finančně výhodná, tedy často používaná. Betonových dlaždic je široká škála. Pro vozíčkáře je vhodnější použít velkoformátové dlaždice, nebo dlažby s nesraženou hranou. Tím minimalizujeme počet a šířku spár.  Čím více a větší spáry, tím je pohyb po povrchu pro vozíčkáře náročnější. Široké spáry mohou být také překážkou pro těžce chodící, může dokonce dojít k zadrhávání hole ve spárách. Nemluvě o tom, že jsou široké spáry problémem i pro ženy v botách na úzkých podpatcích. Šířku spár mnohdy až neúměrně zvyšují realizační a stavební firmy ve snaze ušetřit na materiálu. Tato praxe je bohužel častá přímo u nově realizovaných domů s pečovatelskou službou.

Velmi vhodným typem betonových dlaždic jsou i v minulosti používané chodníkové betonové dlaždice 25 x 25 cm, nebo různé typy zámkové dlažby s nesraženou hranou. Součinitel smykového tření se u betonových dlažeb pohybuje za sucha i mokra mezi 0,6 – 0,7.

Zatravňovací betonová dlažba - tuto dlažbu bychom v žádném případě neměli používat na plochy určené pro tělesně postižené. Pro vozíčkáře a osoby s chodítkem či o dvou holích se jedná dokonce o povrch neschůdný a velmi nebezpečný. Zatravňovací betonové dlaždice jsou problémem i pro zrakově postižené, protože travní drny či nevyplněné mezery mezi dlaždicemi jsou překážkou a postižení se musí plně soustředit na každý krok. Zatravňovací betonovou dlažbu tedy nelze umístit ani na parkovací místa vyhrazená tělesně postiženým.

Kámen - formy kamene a jeho použití pro povrch komunikací v zahradní tvorbě je opravdu bohatý. Kámen jako tradiční materiál je v zahradní tvorbě nepostradatelný, na druhou stranu s ním jsou, jako s povrchem komunikací pro tělesně postižené, největší problémy. Pro vozíčkáře i pro těžce chodící jsou zcela nevhodné povrchy z neupraveného kamene, tzv. kočičí hlavy, dlažby z větších oblázků, ale i u nás tradiční a hojně rozšířená dlažba z štípané kamenné kostky 10 x 10 cm. Tento typ povrchů je na druhou stranu tradičně spjat s českým prostředím. Vhodným řešením je (například v historických jádrech měst) použít kamennou dlažbu řezanou nebo vytvořit z této řezané dlažby alespoň chodníky. Vhodné je i použití kamenné štípané mozaiky (drobná kostka). Mozaika totiž vytváří poměrně homogenní povrch bez náhlých nerovností, kola vozíku se o ni tudíž tolik nezasekávavají. 

Vhodnou formou kamenné dlažby je tedy kámen řezaný. Povrch kamenných dlaždic by v žádném případě ve venkovním prostředí neměl být leštěný, a to kvůli kluzkosti. Dle druhu kamene je tedy někdy třeba povrch po řezání mírně zdrsnit, aby byl dodržen potřebný součinitel smykového tření. Kromě povrchové úpravy a dosaženého stupně broušení (leštění) ovlivňuje hodnotu součinitele smykového tření typ horniny, její mineralogické složení a její zrnitost. Jemnozrnné materiály, např. mramor, vápenec, jsou tedy mnohem více kluzké. Výrazně světlá barva vápence navíc ve spojení s prudkým sluncem působí škodlivě na oči. Tento povrch tedy nelze na větších plochách doporučit.

Štěrk – štěrk je velice zajímavý v prostoru zahrad i parků, ale jeho použití pro pochozí plochy je značně problematické. Do štěrku se boří nohy i zdravotní pomůcky. Pohyb ve štěrku je tedy nepříjemný, ne-li nemožný. Štěrkové plochy, které by měly být pochozí – průchozí -  můžeme zpevnit plastovými rohožemi, většinou ve tvaru včelích plástů, případně čtverců, které se používají také jako zatravňovací dlažba. Při použití drobného štěrku (fr. 4-8mm) je pak umožněn pohyb i vozíčkářům.

Dřevo - použití dřeva jako materiálu pro povrch cest je vždy komplikované. Pro povrch, který bude využíván tělesně postiženými to platí dvojnásob. Nejen, že dřevo je při navlhnutí kluzké, ale je nutné zachovávat větší spáry kvůli změnám objemu dřeva. Vlastnosti se výrazně liší také vzhledem k použitému druhu, vhodné jsou pouze odolné tvrdé druhy dřeva, jako je akát, teak nebo bangkirai. I tyto druhy dřeva však vyžadují náročnou údržbu. Proto je vhodné použití dřeva v menším rozsahu a v soukromých či polosoukromých objektech.

Dřevěnou dlažbu, kuláče a pod. je možné využít především na hmatovém chodníčku.

Použití drcené borky či štěpky je pro povrch určený vozíčkářům zcela nevhodný, pohyb po něm je náročnější než po 3% rampě.

Mlat - pokud je opravdu dobře provedený je vhodným povrchem. Problémy nastávají v deštivém počasí, kdy kola vozíků narušují strukturu povrchu. Úzké kolo vozíku totiž vytváří vysoký tlak na malé ploše, což povrch rozrušuje, vlastnosti povrchu se pak rychle zhoršují. Proto bychom mlatové cesty neměli vytvářet tam, kde předpokládáme zvýšený pohyb osob na vozíku

Minerální beton –tento materiál je vlastnostmi velice podobný mlatu. Většinou je však použito hrubější frakce štěrku. U komunikací pro pěší bychom měli svrchní vrstvu budovat z frakcí co nejjemnějších. Za sucha je poměrně bezproblémový, ale při dešti opět dochází k porušování struktury a tím i celého povrchu. Navíc za mokrého počasí ulpívá jemný štěrk na kolech a na obuvi, tak dochází po návratu ke znečištění bytu, stejně tak je tomu u mlatu. Proto je tento povrch vhodný především ve veřejném prostoru, parcích nebo odlehlejších místech vyhrazených zahrad. Nikdy bychom jej ale neměli používat na hlavní přístupové komunikace.

Stabilizované zemina - mezi nové metody patří stabilizace zeminy pro povrch cest různými emulzemi. Je to v podstatě moderní mlatový povrch, jde o jeho vylepšení. Pro vozíčkáře je velmi vhodným, a to především pro to, že mnohem lépe odolává tlaku kol než klasický mlat.

Zemina se zpevňuje pomocí několika typů substancí (enzym 2001, stabilizátory Base seal, lingstone, Permazyme, Solitac, a další). Takto stabilizovaný povrch lépe snáší tlak kol a je tedy mnohem odolnější proti poškození než mlat. Povrch je mnohem hladší než minerální beton a nehrozí ani boření kol. Tento způsob je tedy velmi vhodný do objektů, kde počítáme s občasným používáním vozíčkáři. Pro intenzivně využívané plochy je však přece jen vhodnější použít pevných materiálů.

Recyklované plasty tvrzené - jsou moderním levným materiálem. Jedná se v podstatě o další využití odpadového materiálu, proto je v mnoha státech použití plastové dlažby dokonce podporováno státními dotacemi. Současné plastové materiály mají již výborné vlastnosti a jsou zcela stálobarevné. Změny materiálu jsou také minimální. Recyklované plasty se nejčastěji používají jako náhrada dřeva. Na první pohled nejsou od dřeva rozeznatelné, jsou odolné, nemění velikost a ani po dešti nejsou kluzké.

Vyrábí se jak jednotlivá dřevěná prkna či kulatina,tak celé panely, které lze snadno a rychle sestavovat. Tento materiál je možný jako náhrada dřeva.

Recyklované plasty drcené - používají se pro sportovní povrchy a dětská hřiště. Jsou ve formě nástřiků na betonový základ, koberců či dlaždic.

Použití na dětských hřištích je velmi vhodné. Bohatá barevná škála tohoto materiálu je výborná pro vytvoření povrchů pro hry či rehabilitační cvičení. Dlaždice z drcených plastů lze využít i pro zhotovení varovného pásu u přechodů – jsou hmatově a zvukově rozpoznatelné, ale nejsou překážkou pro vozíčkáře.

Kovové mříže - pochozí mříže jsou velmi zajímavým doplňkem moderních zahrad. Pro postižené skýtají ale jedno velké nebezpečí. A to u osob používajících hole a chodítka. Hůl totiž částečně padá do otvorů a není tak stabilní. Někdy může dojít dokonce k zaseknutí hole či jejímu propadnutí. Postižený tak náhle ztrácí stabilitu a dochází k pádu, který je na kovové mříži zvlášť nepříjemný a nebezpečný. U vozíčkářů dochází k nevyváženému tlaku na kola, což může po čase způsobit jejich poškození. Obě tyto negativní vlastnosti můžeme omezit výběrem druhu mříže.

Šlapáky - použití šlapáků v trávníku, nebo dokonce jako přechodu přes vodní prvek nemůžeme v žádném případě označit jako bezbariérové. Pro vozíčkáře a těžce chodící jsou zcela nevyužitelné, pro zrakově postižené stěží čitelné. A pokud se jedná o přechod přes vodu, tak opravdu nebezpečné. Šlapáky se však často používají jako balanční prvek v zahradch smyslů.

Trávník - pohyb po dobře založeném krátce střiženém trávníku je příjemný i pro tělesně postižené. Pro vozíčkáře je pohyb poněkud  namáhavější, ale stále bezproblémový. Trávník však výrazně trpí pod koly vozíků. Pokud počítáme s častějším pohybem vozíčkářů, měli bychom trávník zpevnit zatravňovacími plastovými rohožemi.