Komunikace 

 Cesty vždy musí mít svůj smysl, opodstatnění, nějaký cíl, kvůli kterému ji vůbec absolvujeme. Komunikace navíc musí být bezpečná a pohodlná. Čím pohodlnější a bezpečnější je cesta, tím víc lidí ji bude používat. Pro pohodlnost a bezpečnost cesty je velice důležitá její šířka, sklon, povrch, absence překážek, logičnost propojení a délka trasy.

Základní šířka prostoru pro zdravotně postiženou osobou je 120 cm. Pokud přičteme ochranná pásma měla by být šířka komunikace pro jednosměrný provoz nejméně 150 cm. Počítáme-li s obousměrným provozem, opravdu minimální šířka komunikace je 250 cm. Pokud nejsou dodržena tato minima může dojít i k vážným zraněním. 

Příčný sklon komunikace může být maximálně 2%, vhodnější pak 1%.  Při větším sklonu je chůze nepohodlná, jízda na vozíku dokonce nebezpečná (hrozí převrácení či sjetí z chodníku). Chodec je také podvědomě „nucen“ jít při nižším okraji chodníku. Není tak využitý celý prostor, může docházet k častějším kolizím, osoby s postižením zraku jsou více mateny.

Povrch cesty je nutné přizpůsobit intenzitě provozu. Počítáme-li opravdu s intenzivním používáním vozíčkáři volíme cesty zásadně zpevněné, tedy dlážděné, asfaltové nebo z litého betonu. Cesty z mechanicky zpevněného kameniva či z mlatu mohou být výrazně poškozeny nevhodným rozložením zátěže. Úzká, dost zatížená kola vozíku totiž nerovnoměrně zatěžují povrch cesty, dochází k vyježdění kolejí a poškozování vrstev komunikace tak, že ztrácí své původní vlastnosti.

Komunikace musí být bezpečně použitelná v každém počasí. Materiály nesmí být kluzké ani po dešti. Je důležité cesty v zimě správně udržovat a ošetřovat. Spáry mezi dlažbou by měly být co nejmenší tak, aby nehrozilo zablokování kol vozíku, hole či dámského podpatku. Tam, kde předpokládáme častý pohyb osob na vozíku, je vhodnější dlažba s nezkosenými okraji..

Každá komunikace by měla být čitelná zrakově postiženými. Pokud tedy není přítomna přirozená vodící linie (např. stěna domu) musíme vytvořit linii umělou. Za umělou vodící linii nelze v žádném případě považovat obrubník chodníku. Je potřeba vždy upozornit na neočekávané překážky takovou změnou v dlažbě, aby byla čitelná i nášlapem. Použití reliéfních dlaždic nebo kamenné mozaiky může snadno upozornit na odpadkový koš nebo lavičku. Pro usnadnění orientace nevidomých můžeme použít střídání materiálů povrchů cesty v jednotlivých částech.

Dostatek míst pro odpočinek je také velmi důležitý. Nejedná se jen o počet laviček, ale také o vzdálenost mezi jednotlivými místy. Jsou velké rozdíly v tom, po jaké vzdálenosti je třeba odpočinku. To závisí především na fyzické kondici, která je ovlivněna věkem, zdravotním stavem a mnoha dalšími faktory. Některým jedincům činí problémy i chůze na vzdálenost pouhých 5 metrů, a proto je vhodné každou konkrétní zahradu určenou přímo zdravotně postiženým či seniorům konzultovat s lékaři a dalšími odborníky.

U zahrad koncipovaných pro seniory a osoby s postižením pohybového ústrojí je důležitý jeden psychologický efekt. Od jedné lavičky by k další lavičce mělo být vidět. Nejde o to, že by musela být zřetelně vidět samotná lavička, ale třeba její vyznačení v dlažbě. Člověk se snáze vydá na cestu, když si je jist, že si může odpočinout a místa k odpočinku bez problému dosáhne.

Vzhledem k osobám s postižením zraku je vhodné umístit lavičky a odpadkové koše v nikách. To je vhodné i v zařízeních pro seniory, protože se také často potýkají s poškozením zraku. Je třeba myslet na vytvoření umělé vodící linie před výklenkem. Prostor výklenku s lavičkou musí být dostatečně velký, aby slepec nevědomky neohrožoval nohy sedících slepeckou holí. Mezi umělou vodící linií a nohami sedících by mělo být ochranné pásmo min. 10 cm. Obecně lze říci, že by šířka výklenku neměla být menší než 1 m, při dostatku prostoru nejlépe 150 cm. V některých výklencích je třeba počítat i na místo pro vozík vedle lavičky tak, aby nedocházelo k diskriminaci vozíčkáře, ani aby se nestal překážkou na komunikaci pro ostatní uživatele. Zde je považován vhodný základní manipulační prostor, tedy čtverec 150x150 cm.

Komunikace v areálech pro zdravotně postižené by měly být co nejkratší spojnicí, měly by být snadno zapamatovatelné a logicky uspořádané. Je potřeba omezit fyzickou i psychickou náročnost procházek. Pokud je cesta příliš dlouhá, po druhé již po ní nepůjdeme, i když je cíl zajímavý. Pokud nás cesta mate a bloudíme na ní, necítíme se dobře a po druhé už ji nepoužijeme. Nezáležípouze  na tom, zda je cíl atraktivní, ale na tom, jak pohodlně jej dosáhneme. Lidé staršího věku a zdravotně postižení často ani nechtějí jít do zahrady, nechtějí opustit svůj pokoj, odvykli si kontaktu s vnějším světem. A jen pokud budou cesty v zahradě vyhovující, naučí se znovu využívat venkovní prostor a radovat se z krásy zelně.


Prostorové požadavky pro pohyb osob najdete zde.

Prvky zahrad prohandicapované  najdete zde.